Epifytní echeverie
Tak tenhle článek jsem opravdu nemohl začít psát na stylovějším místě! Když jsem si totiž před pár dny s šéfredaktorem Cactaceae etc. domlouval příspěvek pojednávající o zajímavé lokalitě guatemalských echeverií, sliboval jsem, že rukopis dodám ještě před svým dalším odjezdem do Guatemaly. Samozřejmě, že jsem to posléze do odletu nestihl a tak první řádky tohoto textu nevznikají nikde jinde, než přímo v guatemalském Panajachelu - konkrétně na terase hospody, odkud je přes horské jezero Atitlán (a taky přes sklenici dobrého piva!) opravdu parádní výhled na impozantní siluetu vyhaslé a unikátním mlžným lesem pokryté sopky San Pedro. A právě na vrcholu tohohle třítisícového „velekrtince“ jsem při svém předchozím výstupu objevil zmiňované „tak trošku“ atypicky rostoucí příslušníky rodu Echeveria. Jedna smyčka mého klikatého života se tedy opět uzavírá a já se zítra k echeveriím i ostatním zajímavým zeleným obyvatelkám sopky vrátím už potřetí. Postačí mi k tomu maličkost – přeplavit se v rychlé loďce na protilehlý břeh jezera a pak se pár hodin drápat po strmém svahu San Pedra a překonat tak zhruba 1500m čítající výškový rozdíl mezi hladinou jezera a hořejším okrajem zalesněného kráteru vulkánu. Ale pěkně popořadě…
Jsem človíček zaměřený na epifytní druhy rostlin a proto mám občas malý problém s výběrem témat pro můj „srdeční“, bohužel však pro mě až příliš „dužnatě“ zaměřený časopis Cactaceae etc. Tentokrát ale „střet zájmů“ nenastane a to i přesto, že chci psát o epifytech. Vrcholovou partii San Pedra sice obývají ryze sukulentní „echeverky“, vyskytují se tam ale téměř výhradně na stromech! Moje právě startující vyprávění ale určitě nebude věnováno pouze echeveriím, prostor dostanou i ostatní neméně zajímavé obyvatelky člověkem nedotčeného pralesa…
Příroda Guatemaly je, stejně jako v jiných latinsko-amerických zemích, člověkem poměrně hodně poznamenaná. Přesto je na tom ještě relativně dobře a lze v ní nalézt množství relativně neporušených přírodních celků – což ovšem nesouvisí s tím, že by obyvatelé téhle země měli k uchovávání přírodních hodnot nějak výrazněji kladný vztah. Spíše jde o geografickou či klimatickou nedostupnost určitých dodnes nepříliš zničených oblastí. Tzv. zemědělskému zkulturnění krajiny tedy v Guatemale unikla především příroda ležící v extrémních nadmořských výškách – tedy jak v téměř neobyvatelných dusných nížinách v severně ležícím kraji Petén (který sousedí s mexickým Yucatánem a je kompletně pokryt nedotčeným deštným nížinným pralesem), jednak v horách cca 1500-4000m vysoké Guatemalské vysočiny, která leží na jihozápadě země a jejíž nejstrmější svahy a hřebeny jsou (až na výjimky nejvyšších vrcholů či aktivních sopek) porostlé horskými lesy.
Právě v samotném srdci Guatemalské vysočiny leží nádherná sopka San Pedro (3020m n.m.), která spolu s dalšími dvěma o něco vyššími vulkány Tolimán (3158m) a Atitlán (3 537m) vytváří nezapomenutelné „pozadí“ nesmírně fotogenického horského jezera Atitlán. Samotné jezero je obrovskou, přes 20km dlouhou a průměrně 6km širokou bezodtokou nádrží. Vzniklo v dávné minulosti – jak také jinak - díky sopečné činnosti: konkrétně propadem stropu vyprázdněné (tj. na povrch vyvřelé) obrovské kaldery (= podzemního ložiska magmatu) a jejím následným zalitím vodou. Hladina jezera leží v nadmořské výšce cca 1450m n.m., což je zárukou celoročně příjemného a relativně chladného klimatu. Podnebí je tady sice příhodné pro pěstování řady důležitých zemědělských plodin (kukuřice, brambory, káva aj.), strmé svahy padající z velkých výšek až k hladině jezera však většímu rozvoji zemědělství zabránily.
Mezi vesničkami a městečky (osídlenými především různými čistokrevnými rody a kmeny dodnes hodně svébytného a izolovaného původního mayského obyvatelstva) tak najdeme i četné zbytky původních lesních porostů - a v nich např. epifytní tilandsie ( T. butzii, T. caput-medusae, T. ionantha, T. usneoides, aj.) a tzv. chladnomilné orchideje (např. v Evropě mimořádně ceněné a nesnadno pěstovatelné Rossioglossum grande). Lesnímu porostu se také „ubránily“ některé skalnaté a až příliš strmé srázy. Pokud zvědavý botanik posbírá odvahu a vyšplhá na ně, bude odměněn např. nálezy terestrických či saxikolních sukulentních begonií (Begonia), rozchodníků (Sedum), kaktusů (Hylocereus, Epiphyllum?) nebo podivuhodných „koulí“ sukulentních „ostnitých“ bromélií rodu Pitcairnia (jež doslova visí na svislých skaliscích a které jsou svým vzezřením a způsobem života natolik výjimečné, že si o nich povíme v samostatném článku v některém z příštích vydání časopisu). Pověstnou třešničkou na dortu pak může být setkání s nádherně kvetoucí a mimořádně vzácnou skalní katleou druhu Cattleya bowringiana.
Všechny sopky v okolí jezera už jsou velmi dávno (tedy v řádech statisíců až miliónů let) vyhaslé a měly tudíž čas zahalit se do hustých kožichů pralesních porostů kořenících ve vrstvě úrodné zeminy. Lesy ovšem nijak nepokazily ladnou eleganci dokonale vykroužených kuželovitých tvarů sopek a jejich dodnes hrozivě zejících vrcholových kráterů. K zalesnění vulkánů samozřejmě nenahrál pouze čas, ale i místní klimatické poměry: vrcholky totiž leží v průměrné nadmořské výšce okolo 3200m, což v guatemalských zeměpisných šířkách ještě zaručuje obstojné podmínky pro život rostlin. Noční teplota v okolí kráterů celoročně kolísá mezi 4-10° C, pod hranici 0° C se zřejmě dostává jen zcela výjimečně. Také o vodu není především v těsné blízkosti vrcholů nouze – a to přesto, že sopky jsou rukou všemocné Matky přírody původně „nasypány“ z velmi porézních materiálů: lávy, popela, pemzy atp.. Voda je, alespoň v malém množství, téměř po celý den získávána z větrů proudících po svazích vzhůru od jezera. K „vyčesávání“ vodní par do vrstev lišejníků, mechů a na stromové větve dobře napomáhá dramatický výškový rozdíl mezi vrcholky a hladinou jezera Atitlán – stoupající větry se právě v okolí vrcholů sopek ochlazují natolik, že v okolí kráterů může téměř nepřetržitě docházet k vizuálně velmi efektní kondenzaci mraků. Malá či větší (a velmi rychle se měnící) mračna díky tomu můžeme v blízkosti kráterů pozorovat téměř celodenně – a to i v období sucha (prosinec-květen), kdy v celé oblasti prší jen zřídka.
Do nádherného kusu přírody na vrcholku klasicky tvarovaného vulkánu San Pedro se vracím už potřetí. Vím tedy, že to nejlepší mne čeká až na samém vrcholu. Výšlap k němu ale také určitě nebude nezajímavý…
Méně strmé úpatí hory v blízkosti pobřeží jezera je osázeno zhruba 20 let starými kávovníkovými plantážemi (tak mladá je totiž „tradice“ pěstování téhle dnes exportní komodity v Guatemale!). Na úrodné sopečné půdě a v relativním chladnu (noční teploty dosahují maximálně 15-18° C) dozrává na nízkých, v několikaletých intervalech až k zemi zmlazovaných stromcích velmi kvalitní úroda červeno- i žlutoplodého kávovníku. Při pochodu klikatou pěšinkou zdravím rodinky pestře oděných indiánských sběračů, trhající své „povinné“ denní dávky (za odvedenou práci každý z nich večer dostane v přepočtu pouhé 3 dolary…!).
Na prudším svahu už kávovníky a strmá políčka kukuřice střídá primární (tedy nikdy nevytěžený a v původní druhové skladbě rostoucí) les. Ten je sice domovem spousty druhů dřevin (a také např. ptáků), pro epifytně zaměřeného botanika je však podobný porost až příliš vysoký, hustý a také „suchý“. Na větvích nelze pozorovat téměř žádné přisedlé rostliny, veškerá atmosférická voda se zřejmě vysráží až výš na úbočí sopky (a především kolem vrcholu sopky – viz předchozí text). Pokud by na stromech nějaké zajímavé epifyty byly, jsou až příliš vzdáleny lidským očím a ztrácejí se v nejméně dvacetimetrové výšce stromových korun. Jen díky silnějšímu objektivu a „dalekonosnému“ blesku fotografuji v temné oponě pralesních velikánů nápadně kvetoucí epifytní kaktus (snad rodu Epiphyllum?). O nádheře jeho květů se můžu za několik okamžiků přesvědčit i z mnohem větší blízkosti – to když mi cihlově rudý „vzorek“ posílá k zemi jedna z členek místní opičí tlupy! Díky stejné „spolupráci“ také můžu na zemi fotografovat spadlé, podivuhodně tvarované a mimořádně nápadné květy majestátního stromu xy. Pětice tyčinek vyčnívajících z kalichovitě srostlé koruny tohoto druhu připomíná jakýsi groteskní ptačí pařát.
Kromě jmenovaných „shozů“ není na dně pralesa mnoho původního zeleného života – v relativní temnotě si libují pouze nečetné keře a kapradiny (včetně jednoho efektního, relativně drobného, avšak bohužel neurčeného „stromkovitého“ druhu).
Se vzrůstající nadmořskou výškou se výška stromů na úpatí sopky příliš nesnižuje, pouze poněkud řídne hustý zápoj korun. Pomalu se mění i druhové složení dřevin a platí, že čím výš se člověk během úmorného (zpravidla 3-4 hodiny trvajícího) výstupu dostává, tím zelenější a pohledově zajímavější prales ho obklopuje. Květů jakéhokoliv původu je zde ovšem nadále jen poskrovnu…
K prudké změně vegetačního pokryvu dochází až během zdolání poslední stovky výškových metrů a především pak na samém okraji kráteru – jeho blízkost (a zároveň i netrpělivě očekávané ukončení dřiny při nekonečném stoupání !) je signalizována snížením výšky stromů až na pouhých 5-8m a markantním rozvolněním jejich zápoje. O prosvětlení porostu se nahoře starají i obrovské skály a balvany rozeseté po zhruba 1km dlouhém obvodu kráteru. A všude se objevují další a další kvetoucí terestrické i epifytní byliny i keře!
Přechod z floristicky chudičkého suchopáru temného pralesa do oslňujícího, přebohatě rozkvetlého společenstva okraje kráteru je skutečným botanickým zážitkem! Jako by člověk prošel dveřmi mezi neudržovaným a zarostlým skleníkem nějaké zapomenuté městské botanické zahrady do vycizelované a vyšperkované sbírky puntičkářského botanického fajnšmekra! Překvapený botanik na vrcholu San Pedra náhle neví, kam a na co se podívat dřív! Nezajímá se o famózní výhledy na celé jezero Atitlán a okolní hřebeny a sopky, ale raději se v euforii motá mezi sukovitými větvemi hustě porostlými nejroztodivnějšími epifyty. Balancuje na větvích a ztrácí se v zarostlých štěrbinách mezi skalisky. Jako o život přitom fotografuje podivuhodné květy neznámých keřů a stromů, krvavě červené nálevkovité tilandsie (v čele s pravděpodobně správně determinovaným druhem T. leiboldiana), nekvetoucí (a tudíž neurčitelné) pergamenovité bromélie, drobné kvítky minimálně pěti druhů epifytních orchidejí (z nichž doposud umím s jistotou pojmenovat jen „žebříčkovitě“ rostoucí a oranžově kvetoucí vzácný Isochilus aurantiacus), na skalách i stromech přisedlé porosty malo- i velkolistých silně sukulentních pepřinců (Peperomia), epifytní a popínavé kaktusy a mnohé další „exoty“.
Osamělá a plošně miniaturní botanická klenotnice vrcholu San Pedra mne opravdu mile překvapila – a to už jsem si během svých cest za epifytními rostlinami zvykl na ledacos! Ve vzpomínkách zůstanou např. čistokrevně epifyticky rostoucí keříky malolistých fuchsií (r. Fuchsia). Pravou objevitelskou horečku pak způsobil prazvláštní růžově kvetoucí epifyt s plazivým, na způsob zázvoru členěným škrobnatým oddenkem. Tuhle rostlinu jsem ještě nikdy a nikde neviděl a prozatím si marně lámu hlavu, kam ji vlastně zařadit!
Největší překvapení mi ale připravily avizované příslušnice rodu Echeveria – tak tyhle rostliny bych tady na studeném, vlhkém a pralesem porostlém kopci očekával asi se stejnou pravděpodobností, s jakou poroste hlávkový salát na poušti Atacama! Ovšem našel jsem hned dva druhy…
Prvního, samozřejmě doposud nedeterminovaného zástupce echverií jsem poprvé zahlédl už pár desítek výškových metrů pod vrcholem. Jde o taxon, který roste pouze na silných zmechovatělých větvích či kmenech stromů a snese zřejmě i větší zastínění. Starší exempláře mají vyvinuté „kmínky“ a jsou často keříkovitě rozvětvené. Mají tedy v rámci svého rodu „menšinovou“ a poněkud atypickou tělesnou stavbu.
Druhá echeverie už přesně splňuje představy o „normálním“ příslušníkovi rodu. Vytváří typickou „netřeskovitou“ růžici zdužnatělých listů nesenou na silně zkráceném stonku. Listy jsou v přírodě vlivem drsných podmínek (silné kolísání a poklesy teplot, výkyvy vlhkosti, velký podíl ultrafialového záření ve slunečním světle) načervenalé a v době sucha napůl vysušené (a tedy poněkud zavinuté směrem ke středu růžice). Zastíněné a ve větším vlhku usazené rostliny zůstávají více zelené, jejich listy jsou „tučnější“ a napřímenější (podobně vypadají i jedinci pěstovaní v tuzemské kultuře – v níž nesmíme rostlinky nesmíme příliš „hýčkat“). Nalezená echeverie nádherně a dlouho kvete – oranžově červené výrazné květy se na 15-20cm vysokém květenství otevírají postupně a to po dobu minimálně 6 týdnů. Děje se tak na jaře a počátkem léta.
Co se týče habitu, jsou tedy na druhém místě zmíněné a na San Pedru početně dominující echeverie v úplném pořádku a naprosto „normální“. To už se ale nedá říci o způsobu jejich života - v něm mají, alespoň dle mého názoru, do rodového „normálu“ velmi, velmi daleko! Na různých místech poměrně krátké výseče obvodového valu kráteru jsem totiž našel hned několik stovek echeverií – a ani jedna z nich nerostla klasicky v půdě! Pouze malá část rostlin na lokalitě osídluje zmechovatělé skalní plotny, drtivou většinu pak lze nalézt toliko na starých a opět silnou vrstvou mechů a lišejníků krytých kmenech a větvích stromů! Všechny echeverie vegetují pouze na nejsvětlejších – tedy jižně orientovaných a silným sluncem mimořádně intenzivně ovlivňovaných - partiích skal a stromů. Kořenové prostředí růžic bylo v době všech mých návštěv (leden-březen, tzn.v období sucha) vždy absolutně vyschlé a rostliny neměly na hlavních dužnatých kořenech vytvořeno žádné vlášení (typické pro echeverie nacházející se ve fázi růstu). Hmatatelnější vlhkost šlo zaznamenat pouze na listech přechodně zastíněných jedinců – kapky rosy samozřejmě pocházely z mračen otírajících se tu a tam vysokou rychlostí o vrcholek hory. Zdá se ale, že samotná rosa a vysoká vzdušná vlhkost by echeveriím na vrcholu San Pedra k celoročnímu životu nestačila a že jim pouze pomáhá přečkat na silně osluněných stanovištích dlouhé období sucha). A právě proto přichází období aktivního růstu echeverií (a tedy i tvorba kořenového vlášení a květenství) až později s blížícím se počátkem deštivější části roku (červen-listopad).
Pozorované sanpederské echeverie tedy nejsou pravými, ale pouze tzv. příležitostnými epifyty – tj. takovými druhy, které nejsou k epifytickému životu přímo specializovány a které mohou v jiných poměrech růst i jinak, než přisedle na stromech. Takovýmto příležitostným epifytům tedy bylo danými stanovištními podmínkami pouze umožněno či dokonce „nařízeno“ za sluncem vystoupat i na povrch jiných rostlin. S jevem příležitostného epifytismu se setkáváme nejen u řady sukulentů, ale i u mnoha jiných rostlin. Známé jsou např. případy mnoha nálevkovitých pralesních bromélií či pepřinců, které se běžně vyvíjejí ve vlhké půdě a na stromy vystupují jen v mimořádně vlhkých oblastech anebo tehdy, nahromadí-li se v dutinách či rozsochách stromů tak velké množství organického materiálu, že se v něm může po delší období udržet dostatek vody. A právě na vrcholku sopky San Pedro lze, díky téměř permanentně zvýšené vzdušné vlhkosti (a také kvůli konkurenčnímu tlaku stromů, které rostlinám znepříjemňují život na zemi) jev příležitostného epifytismu pozorovat velmi často (na stromech jsem tam nakonec našel nejméně 7 taxonů, které jsem předtím objevil nebo již dříve znal pouze coby terestrity).
O tom, že je sympatická oranžovokvětá echeverie ze San Pedra, “pouhým“ příležitostným epifytem, jsem se koneckonců mohl později přesvědčit i v praxi. Rostlinky vzniklé ze sebraných semen velmi dobře prosperovaly a rychle se vyvíjely – to nikoliv na nějakém zavěšeném kusu kůry či klacíku, ale hezky spořádaně v lehkém rašelino-písčitém substrátu. Některé už dokonce vykvetly. Jedinou vadou na jejich kráse je ovšem fakt, že doposud nebyly nikým určeny. Snad tuhle kaňku odstraní právě tento článek…
Autor: Zdenek Ježek
