Epifytní botanická anturia
Ještě před několika lety byli příslušníci rodu Anthurium milovníkům rostlin známí jen díky nádherným, exkluzivně vyhlížejícím a trvanlivým „květům“ (ve skutečnosti se nejedná o květy, ale o květenství složená z ozdobného toulce a tyčinkovité palice). Tyhle „květy“ speciálně vyšlechtěných různobarevných anturiových hybridů se k nám ve velkém dovážejí z ciziny a jsou celoročně prodávány v každém slušnějším květinářství. Mnoho z hybridních, barevně kvetoucích anturiových kříženců se posléze v obchodech objevilo i v květináčích.
O existenci mnohem méně nápadně kvetoucích botanických (přírodních) anturií mohli naši fandové tropických exotických rostlin pouze cosi tušit – třeba díky zmínkám a fotkám ve starších knížkách nepřekonatelného českého epifytáře pana Haagera nebo díky už hodně „okoukané“ rostlině Anthurium scandens, která se tu a tam objevuje v expozicích botanických zahrad.
Epifytní anturia tedy na svou šanci proniknout do našich sbírkových skleníků, paludárií, terárií a bytů teprve čekají. Snažíme se o to i my z firmy Bromelia – většinu z námi nabízených anurií jsme v průběhu minulých 10 let osobně nalezli v přírodě Střední a Jižní Ameriky a ve formě semen dovezli do našich skleníků. Po několika letech jsme se rostliny naučili správně pěstovat a nádherně a vitálně vyhlížející epifyty nás doslova uchvátily!
Epifytní botanická anturia si opravdu a stoprocentně zaslouží, abychom je dobře znali a pěstovali je – a to i přes už zmíněnou nenápadnost svých „květů“ (květní toulec je zpravidla zredukován na pouhý nenápadný zelený proužek a v květenství dominuje palice s jednotlivými nenápadnými kvítky). Krom téhle negativní maličkosti už ale na rostlinách najdeme jen pozitivní vlastnosti - a těch je tolik, že jen jejich výčet zabere pěkných pár řádek tohoto textu!
Botanická anturia jsou ekologicky mimořádně plastickými epifyty - vyhovují jim totiž nejrůznější vlhkostní a světelné podmínky, nevadí jim ani silnější kolísání či poklesy teploty, tolerují nižší intenzitu světla, odolávají velmi suchým periodám i relativně dlouho trvajícímu vlhku či mokru. Mohou růst jak na holých závěsných podložkách, tak i v mechových balech či v květináčích naplněných rašelinou. Umístit je můžeme jak volně v bytě, tak i do sbírkových skleníků (kde výtečně doplní kolekce orchidejí, tilandsií a dalších epifytů), do uzavřených epifytních skříní a terárií (v nichž dobře odolávají vyšším teplotám a nehybnému dusnému vzduchu)…
„Naše“ anturia velmi ochotně a svižně klíčí, rostou a už během 1-2 let dospívají. Dorůstají přitom jen sympaticky malých a tudíž velmi „skladných“ rozměrů. Většina druhů také není vývojově příliš expanzivní - jinými slovy: po dosažení dospělosti se jejich listové růžice už příliš nezvětšují, nekonkurují okolí a „nestěhují se“. Pouze druhy s plazivým či popínavým způsobem vývoje (patří k nim různé variety druhu A. scandens) se neustále přesunují z místa na místo – tyto zástupce rodu ale můžeme snadno „usměrňovat“ vhodným přivazováním, směrováním či zastřihováním neposedných lodyžek.
Epifytní anturia jsou, i přes svůj květní handicap, velmi zdobná. Ocenitelnou vlastností je už fakt, že většinou vytvářejí jen malé či středně velké listy mimořádně svěžího vzhledu. Listy ale rozhodně nejsou hlavním okrasným triumfem těchto rostlin – tím se paradoxně staly jejich krásné plody (plodenství) a také vzdušné kořeny. Ruku na srdce, kolik okrasných rostlin pěstují lidé právě pro pěkné plody a kořeny?! Zahradnická literatura už tuto zvláštnost botanických anturií zaregistrovala a tak se v několika knihách můžeme setkat s kategorií „Rostlin okrasných plodem a kořenem“…
Plody (jde o dužnaté, jedno či více semen obsahující bobule) se na všech anturiích objevují v podlouhlých válcovitých plodenstvích. Plody jsou velmi velké a barevně zvýrazněné – setkat se můžeme s bobulemi temně rudými, oranžově červenými, oranžovými, modrými, fialovými, krémovými, bílými… Barevnosti se nelze divit, v přírodě má zbarvení bobulí zřejmý úkol – nalákat plodožravé druhy ptáků. Vynikající vlastností plodů anurií je i jejich mimořádná trvanlivost: i po uzrání mohou pestrobarevné válečky na rostlinách setrvat ještě 3-8 týdnů!
Kořeny anturií svou anatomií připomínají kořeny orchidejí. Mají dužnatá zásobní pletiva a jakoby pomoučený (bělavý) povrch. Bílá krycí vrstva se nazývá velamen a má za úkol chránit rostliny před nadměrným osluněním. Během dešťů a za vlhka velamen zprůhlední a propustí pod sebe více světla – to má velký význam, protože kořeny epifytních anturií obsahují, podobně jako kořání orchidejí, fotosynteticky aktivní chlorofyl, který výrazně vylepšuje celkovou fotosyntetickou bilanci rostliny. Pokud se kořen dostane k hlubšímu substrátu, zpravidla do něj namíří – uvnitř pak samozřejmě netvoří velamenovou vrstvu a nesyntetizuje chlorofyl. Kořeny mají, opět po vzoru příslušníků čeledi Orchidaceae, schopnost naplocho vrůstat do povrchu stromové kůry – což samozřejmě hraje hlavní roli při ukotvování epifytně rostoucích exemplářů.
S univerzální schopností kořenů růst na povrchu podložky i uvnitř substrátu souvisí i další pěstitelsky velmi sympatická vlastnost anurií. Pokud totiž namontujeme původně velmi vzrůstný a v přírodě jen příležitostně epifyticky rostoucí druh na zavěšený kus kůry či kolík, rostlina bude normálně vegetovat, nikdy však nedosáhne tak obřích rozměrů, jakých by nabyla v případě zasazení do květináče s rašelinným substrátem. Epifytně tak můžeme zminiaturizovat a v přijatelně skladných rozměrech pěstovat i druhy, které by nás v případě hrnkové kultury brzy vytlačily z pěstebních zařízení.
V praxi lze rozdělit botanická anturia do tří uměle vytvořených skupin. Jde o anturia hnízdovitá, nepravě růžicovitá a plazivá.
Hnízdovitá anturia mají zcela přisedlé růžice s maximálně redukovaným, neprodlužujícím se stonkem. Tyto druhy jsou význačné tím, že od určitého věku začínají vytvářet, kromě běžných kořenů plazících se po podložce, také množství zvláštních, svisle vzhůru namířených a tedy jakoby „stojících“ kořínků. Do jejich sítě se pak v průběhu času zachycuje opadané listí a další organický materiál. Rostlina si tak vytváří jakýsi vlastní „květináč“ („hnízdo“), z nějž čerpá živiny. Do této skupiny patří dlouho známé A hookerii, z naší nabídky pak relativně malý a pomalu rostoucí druh označený A. sp. Guatemala.
Nepravě růžicovitá anturia vytvářejí téměř přisedlé nepravé růžice listů. Proč „téměř přisedlé a nepravé“? Stonek těchto druhů není zcela redukován a neustále se velmi pomalu prodlužuje (jde většinou o pouhých několik milimetrů až centimetrů ročně). Rostliny tak budí zdání, že jejich listové růžice „zůstávají na místě“, ve skutečnosti se ale jejich růstové vrcholy mohou za několik let přestěhovat o více než 10-20cm. Z této skupiny nabízíme druhy A. bakerii, A. sp. Misahualli (dříve prodávané pod nesprávným jménem A. tissum a patřící zřejmě kdo okruhu druhu A. gracilis), poněkud rychleji do délky přirůstající (a edytéměř plazivé) oranžovoplodé A. sp. Ekvádor, krásný tuhý druh označovaný A. sp. Kolumbie (opět patřící do příbuznosti A. gracilis) a také náš „originál“: miniaturní A. COMPACTUM.
Plazivá anturia napodobují svým růstem např. epifytní filodendrony, jejich stonky stále přirůstají do délky a dalšími a dalšími adventivními kořeny přirůstají na vhodná místa podložky. Stárnoucí konce rostlin postupně odumírají a tak dochází k typické migraci plazivých anurií z jednoho místa na druhé. Této vlastnosti lze využít jak k umělému porůstání (zakrývání) např. zadních stěn pěstebních zařízení, tak i k vegetativnímu množení rostlin. Nejznámějším plazivým anturiem je už zmiňovaný druh A. scandens, který v přírodě vytváří velké množství typů a variet. V naší nabídce zájemci najdou asi nejsympatičtější z nich – drobnolisté a velmi vzhledné A. scandens var. pumila, kromě něj také A. scandens TYPUS , A. scandens ROBUSTA či A. trinerve.
Z předchozího textu už vyplynuly i hlavní zásady a možnosti pěstování botanických epifytních anturií. Můžeme je, a to především ve vlhčích podmínkách, montovat přímo na holý povrch borové či korkové kůry nebo nejlépe na kolík černého bezu. Naholo montované rostliny musíme zbavit minimálně poloviny listů (ty se velmi rychle obnoví) a po uvázání je velmi často (až několikrát denně) vydatně rosit. Nutnosti častého postřikování se částečně zbavíme tím, že rostliny namontujeme do menšího či většího mechového balu (o tom, jak jej vytvořit, píšeme na našich stránkách ve stati o neoregéliích). Jako závěsnou podložku můžeme použít opět pláty kůry, napolovic podélně přeříznutý kmínek černého bezu nebo pěkně tvarovanou hlavičku vinné révy. Naholo montovaná anturia patří spíše do uzavřených a vlhčích prostor, volně v bytě raději pěstujme pouze anturia v mechových balech, epifytních košících či dokonce květináčích. Vývoj a vzhled zdobných vzdušných kořenů závisí na intenzitě a způsobu rosení či postřikování. Pokud budeme rosit často, zakrátko vznikne nádherný „závěs“ desítek bělostných kořenů (týká se to především naholo nebo téměř naholo montovaných rostlin). Pokud budeme pouze tu a tam namáčet mechový bal, anturia zakoření spíše dovnitř a okrasný efekt kořenů nebude tak výrazný.
Při kultivaci přisedlých botanických anurií nesmíme nikdy zapomenout na fakt, že jde o původem epifytní a částečnou sukulencí pletiv vybavené rostliny. Ty tedy čas od času potřebují „zavzpomínat“ na svou domovinu občasným přeschnutím. Dlouhodobě trvající vlhko či dokonce neustále mokré kořeny (zvláště v kombinaci s chladem) vedou k jejich hnilobám. Stručně řečeno, kořeny anturií potřebují dýchat a k tomu je, podobně jako i u drtivé většiny ostatních pravých epifytů, nutné střídání sušších a vlhčích period. V kultuře věc řešíme tak, že naholo pěstované rostliny rosíme vždy až poté, co jsou zcela oschlé, mechové baly pak namáčíme opět až tehdy, co je jejich povrch suchý.
Anturia jsou sice pralesními epifyty zvyklými na polostín, v našich podmínkách však někdy mohou přesto trpět nedostatkem světla – což se vzhledově projeví nadměrným protahováním (vytahováním) listů. Pokud se začnou listy takto deformovat, je třeba rostlinám zajistit vyšší světelný požitek. Pro pěstování v teráriích je z hlediska světla vždy ideální kombinace denního a umělého světla. Deformacím listů lze samozřejmě zabránit i vylepšením poměru teplota-intenzita světla – tzn. že čím vyšší teplotu rostliny musí snášet, tím více světla pro zdravý vývoj potřebují.
Otázka teploty není u epifytních anturií rozhodující. Pěstitelské optimum leží v rozmezí 20-28° C, krátkodobé nebo i delší odchylky nad i pod tento interval však nemusí být pro rostliny smrtelné.
K zálivce je důležité používat dešťovku vodu, při použití tvrdé vody na rostlinách zakrátko vzniknou nehezké krusty uhličitanových solí (které navíc omezují funkci kořenů). Pokud není k dispozici dešťovka, lze samozřejmě použít i vodu z reverzně-osmotických přístrojů (tu používají především akvaristé) nebo destilovanou vodu obohacenou několika kapkami komplexního hnojiva pro pokojové rostliny. Jen v nouzi a krátkodobě rosíme dobře převařenou vodou z vodovodu. Do vody lze cca 1x za 14 dnů přidat malou koncentraci komplexního, raději méně dusíku obsahujícího hnojiva (doporučitelný je např. Kristalon ve verzi Plod a květ).
