tilandsie, bromélie, epifyty, orchideje

Rostlinná čeleď broméliovitých (Bromeliaceae) je nejen mimořádně početná (vždyť zahrnuje přes 2750 druhů příslušejících do nejméně 52 rodů), ale i neuvěřitelně rozmanitá. Co do základní tělesné stavby sice mezi jejími příslušníky převládá jakýsi uznávaný vzrůstový „prototyp“ (jde o všeobecně známou přisedlou trychtýřovitou listovou růžici), od tohoto „normálu“ se však spousta broméliovitých liší – a to mnohdy velmi markantně! Mezi převládajícími růžicovitými druhy broméliovitých dokonce najdeme i řadu taxonů s více či méně dlouživými stonky (a to jak nepravými, tak i pravými!). Značné morfologické rozdíly přitom lze pozorovat nejen mezi jednotlivými broméliovitými rody, ale dokonce i uvnitř některých z nich (pověstně variabilní je v tomto ohledu rod Tillandsia).

Nezvykle pestré jsou také ekologické nároky různých zástupců čeledi – můžeme je totiž najít jak v humidních pralesích a na podmáčených březích vodních nádrží, tak i na velmi suchých polopouštích (a dokonce i pouštích!) či vysoko v horách sužovaných i občasnými „suchými“ mrazy (rod Puya v jihoamerických Andách). S velkou ekologickou plasticitou příslušníků čeledi Bromeliaceae samozřejmě těsně souvisí nejen jejich už zmíněná tvarová (vzrůstová) pestrost, ale i existence řady speciálních tělesných i metabolických adaptací (např. vodotěsné cisternovité formování listových růžic, tvorba pravých i nepravých cibulí u některých taxonů, schopnost expanzivního vegetativního množení pomocí stolonů, myrmekofilie a viviparie mnoha taxonů, listová sukulence, pokryv listů unikátními sacími stříbřitými šupinkami, CAM-metabolismus mnoha druhů …).V rámci čeledi také zaznamenáváme světově maximální rozptyl bylinných tělesných rozměrů – srovnáme-li mnohametrový a během kvetení až 12m vysoký druh Puya raimondii s některými jeho příbuznými – kupříkladu s tilandsiemi měřícími sotva pár desítek milimetrů (např. Tillandsia aizoides či T. bryoides)!

Jako by toho ale v rámci čeledi Bromeliaceae nebylo málo, u zástupců nepříliš známého (a přitom početně nikoliv malého!) rodu Pitcairnia došly životní modifikace ještě o pořádný krůček dál! Pitkairnie se totiž mohou pochlubit i některými dalšími, v rámci své čeledi naprosto unikátními tělními „vylepšeními“. Jde o:

• schopnost tvorby dvou zcela odlišných typů listů (tzv. různolistost či heterofylie) na týchž rostlinách
• sezónní opadavost bylinného typu listu (tahle záležitost sice nepřekvapí např. u stromů mírného pásma nebo u části světové rodiny typických sukulentních rostlin, u zástupců čeledi broméliovitých je ale hodně nezvyklá!)
• nepříliš známý a pro bromélie zcela atypický “kolektivní“ způsob života v mnohohlavých trsech složených z jednotlivých vzájemně propojených a „podporujících se“ listových růžic dvojího či dokonce trojího(!) typu (a s tím související 2-3letý vegetační cyklus každé z růžic příslušející k dané kolonii
• doposud zcela neznámá zvláštní schopnost vegetativního množení některých pitkairnií pomocí opadavých pacibulkovitých tělísek

Pitkairnie nejsou, jak už bylo zmíněno, žádnými menšinovými příslušnicemi obrovské rodiny bromélií, vždyť se co do početnosti svými cca 325 druhy řadí dokonce na druhé místo mezi všemi rody čeledi Bromeliaceae. Drtivá většina pitkairnií roste přímo v zemi (terestricky), jen cca 20 saxikolních či epifytických druhů můžeme najít i na zmechovatělých skalách či na silnějších větvích či kmenech stromů. Pitkairnie jsou nerovnoměrně rozšířeny na značném území Střední a Jižní Ameriky, není to však jejich jediné životní teritorium - poměrně známý je přeci fakt, že jeden z reprezentantů rodu Pitcairnia roste i v přírodě západní Afriky. Jde o druh Pitcairnia feliciana, který je tím pádem světově jediným zástupcem čeledi Bromeliaceae, který žije jinde, než na území Nového světa. Rostlina byla nalezena na území Francouzské Guineje na západním pobřeží Afriky a přestože tam zřejmě byla v dávné minulosti nějakým neznámým způsobem zavlečena, musíme ji dnes (vzhledem k hustotě rozšíření a také z důvodu její nepřítomnosti na americké pevnině) považovat za druh patřící k nefalšovaným zástupcům africké flóry!

Pitkairnie jsou jakýmisi přehlíženými „škaredými“ káčátky čeledi Bromeliaceae - a to jak z pohledu taxonomů, tak i pěstitelů. Nezájem systematických botaniků lze vysvětlit tím, že pitcairnie bývají v tropické přírodě opravdu snadno přehlédnutelné a v bezkvětém stavu se většinou ztrácejí v doprovodné vegetaci. Fádní a nepříliš atraktivní vzhled jejich trávolistých růžic může vadit také pěstitelům (přiznejme, že tak trochu právem!). Habituelní handicap pitcairnií nevyváží ani fakt, že většina příslušníků rodu nádherně kvete. Velké, zpravidla velmi výrazně zbarvené a dlouze trubkovité květy se vyvíjejí v hroznovitém či klasovitém květenství neseném na dlouhém či naopak extrémně zkráceném květním stonku. Kvetení bohužel netrvá příliš dlouho, většinou šarlatově červené (ale i oranžové, žluté, růžové či bělavé) květy se totiž v květenství otevírají téměř všechny nejednou a mají jen několikadenní životnost. Je zajímavé, že po odkvětu se květní koruny některých druhů sice zavřou a zavadnou, nezasychají ale úplně a zůstávají ještě několik týdnů více či méně živé (a původní zbarvení květů je tak snadno rozlišitelné i u dávno odkvetlých jedinců!).

Kromě krátkověkosti otevřených květů je z pěstitelského pohledu nepříznivé i to, že řada druhů pitkairnií během sušší (v našich zeměpisných šířkách zimní) roční periody bylinné listy neudrží, částečně či kompletně opadne a ve vývoji pak pokračuje až po překonání určitého klidového období. Tuto zajímavou vlastnost rostlinám umožňuje právě heterofylie – tedy v rámci čeledi unikátní schopnost tvorby dvojího typu listů.

Heterofylie (různolistost) je jednoznačně nejzajímavější morfologickou „úchylkou“ zástupců rodu. Pitkairnie vytvářejí hned dva (a v případě výjimečného druhu P. trimorpha dokonce tři!) naprosto odlišné listové typy: jednak zakrnělé, silně pilovité (tj. zdánlivě ostnité) neasimilující hnědé útvary (tzv. cataphylla – jednotné číslo cataphyllum), jednak měkké, celoživotně zelené a tence řemenovité listy asimilační.

Cataphylla jsou z morfologického hlediska určitě mnohem interesantnější. Tyto podivné a v dospělosti mimořádně tuhé a „pichlavé“ listy se u vegetativně množících se (odnožujících) trsů objevují vždy dříve než listoví asimilační a tvoří jakýsi pevný základ každé nově vznikající listové růžice. Báze hnědých listů jsou polokulovitě vyduté a na sebe navzájem objímavě a pravidelně navrstvené – čímž vytvářejí protáhle kulovitou pacibuli. Mezi jednotlivými „vrstvami“ mírně sukulentních pergamenovitých listových bází zůstávají i v době nadbytku vody volné prostory – proto nelze útvar považovat za pravou cibuli. Zvětšené báze každého z hnědých listů se nad pacibulí dramaticky zužují a na krátkém úseku se mění v mimořádně pichlavý zašpičatělý útvar vyzbrojený mnoha ostrými bočními hroty. Tímto způsobem je nová růžice celoživotně velmi spolehlivě zajištěna před útoky býložravců. A protože nové dceřiné pacibule vznikají především po obvodu postupně se zvětšujících trsů, vytvářejí tím i jakýsi obranný val pro celou „svoji“ kolonii!

Teprve po určitém období vývoje vegetativně vzniklé pacibule (u semenáčů je tomu jinak - podrobněji viz závěrečná třetina článku) se v jejím růstovém středu objevuje svazek zelených listů. Tyto listy samozřejmě plní především funkci asimilační, na každé růžici setrvávají pouze jedno vegetační období a na počátku období sucha (zpravidla v listopadu) kompletně opadávají. U některých druhů (a také u opadavých jedinců rostoucích v přechodně vlhčích podmínkách), mohou listy přežít až do následující sezóny. Vzácněji se také stává, že se chochol na podzim opadlých listů na rostlině zjara objeví ještě jednou (např. v případě, že se dané růžici v předchozím roce „nepodařilo“ dorůst dostatečných rozměrů či nebyl indukován základ květenství). Podobně na „střídačku“ se vyvíjejí i listy semenáčů pitkairnií.

Velmi málo známá je skutečnost, že v trsech především epifytních pitkairnií můžeme téměř celoročně pozorovat listové růžice (tedy pacibule) ve 2-3 zřetelně oddělených fázích vývoje. Rostliny tedy žijí ve zvláštním tříletém cyklu, který si ozřejmíme na příkladu vzrostlého trsu růžic epifytního či saxikolního druhu P. heterophylla. Náš vzorový trs si podrobně prohlédneme v měsíci září – tedy v období, kdy už v plodenství zrají semena a na rostlině jsou ještě přítomny zelené bylinné listy…

V trsu zářijové pitkairnie můžeme pozorovat zmíněné tři typy pacibulí. První, nejstarší (tj. už nejméně třetí sezónu žijící) tzv. květní generace pacibulí zjara odkvetla a teď nese dozrávající plodenství. Druhá (asimilační) generace růžic je o rok mladší a na vrcholech je momentálně dozdobená chocholem asimilačních listů. Členky třetí (nové) generace růžic jsou nejmladší (a v daném okamžiku nejmenší) a vznikly tedy teprve před nedávnem – objevily se zjara při bázích olistěných a o rok starších pacibulí. Nejmladší pacibule intenzivně rostou – a to přesto, že jsou sestaveny pouze z neasimilačních hnědých listů. Jejich výživa je tedy plně v rukou jejich o rok starších „matek“.

„Zásobovací“ vztahy mezi dvouletými a jednoletými listovými růžicemi pitkairnií jsou tedy jasné a podobají se principu, jenž funguje u většiny typických zástupců čeledi Bromeliaceae: u nich dává každá kvetoucí mateřská růžice (ať už před či až po období květu) život několika dceřiným odnožím a ty pak vyživuje až do jejich polodospělého věku a do okamžiku svého zániku. U pitkairnií ovšem v této souvislosti vyvstává jeden velký otazník…

První – tedy tříletá květní - generace růžic už totiž u některých druhů pitkairnií není schopna tvorby bylinných asimilačních listů. Hnědé pacibule ve „svém“ roce pouze odkvetou, přinesou plody a pak zaniknou. Na místě je tedy otázka, jak a z čeho vlastně kvetoucí pacibule nutričně a energeticky zajišťují vývoj svých květů a posléze i poměrně velkých plodenství obsahujících tisíce droboučkých semen?! Proces zrání semen přeci trvá několik měsíců - a během celé této doby nemají pacibule k dispozici žádný asimilační aparát. Je sice možné, že květní generace pacibulí „utáhne“ půlroční „mateřství“ toliko z vlastních zásob nahromaděných v předchozí vegetační sezóně, tahle možnost ovšem nezní příliš pravděpodobně - vzhledem k relativně malému objemu zásobních pletiv v růžici. Nabízí se však i jiné, doposud samozřejmě neověřené vysvětlení: je možné, aby byly plodící růžice „zpětně“ zásobovány svými evně připojenými asimilujícími „dcerami“?!

S asimilací a heterofylií souvisí i další zajímavý detail ze života pitkairnií. Pokud jsme totiž v předchozím textu konstatovali, že u vegetativně vznikající nejmladší generace růžic vyrůstají v prvním roce pouze hnědé neasimilační listy a běžné bylinné listy se objevují až v druhém roce, u čerstvě vyklíčených semenáčků tomu musí být z pochopitelných důvodů naopak – nejprve se objevuje několik běžně zelených lístků a až poté se mimořádně zranitelná rostlinka může začít „dozbrojovat“ prvními generacemi pichlavých katafyl!

Krátce zmiňme ještě poslední a doposud neznámou podivuhodnou vlastnost pitkairnií – tedy jejich schopnost tvorby vegetativně vznikajících rozmnožovacích tělísek. Autor tohoto článku pozoroval na trsech neznámé, červenobíle kvetoucí pitkairnie (podobající se hodně druhu P. heterophylla) na polopřevislých skaliscích pobřeží horského jezera Atitlán v Guatemale. K bázím vzrostlých odlistěných pacibulí pozorovaného taxonu tam byly v počtech 3-10 kusů přirostlé droboučké pacibulky měřící pouhých 4-15mm. Některé z nich byly věrnými zminiaturizovanými napodobeninami dospělých růžic, jiné měly téměř hladký povrch (a postrádaly tedy jakékoliv boční hroty či ostřejší špičky na svých hnědých lístcích). Spojení tělísek s rodičovskými exempláři bylo velmi nepevné – při každém sebeméně neopatrném dotyku se pacibulky odlamovaly a opadávaly. Protože byly nalezeny na mnoha navzájem od sebe hodně vzdálených jedincích pozorovaného druhu pitkairnie, bylo evidentní, že se nejedná o žádnou poruchu růstu či nahodilý jev. To ostatně potvrzoval i fakt, že v trsech byly kromě popisovaných drobných tělísek přítomny i běžně vzrostlé pacibule všech tří výše popsaných vývojových generací růžic pitkairnií.

Pozorované pacibulky jistě slouží k rozšiřování druhu živočichy – ty, které jsou opatřeny hrotovitými konci listů, se mohou dobře zachytit ve zvířecí srsti, v ptačím peří a posléze i na stromové kůře. Hladkostěné pacibulky zase mohou sandno zapadnout do vhodné skalní štěrbiny. Pokud se tělíska po „transportu“ ocitnou ve vhodně vlhkém prostředí, už do 2-4 dnů vytvářejí první jemné kořínky a velmi svižně se tak ukotvují na novém stanovišti. Doposud nezjištěná a v literatuře nezmiňovaná schopnost tvorby vegetativních rozmnožovacích tělísek u pitkairnií je v rámci celé čeledi Bromeliaceae zcela unikátní a překvapivá!

Přes nespornou atraktivitu kvetoucích epifytních zástupců rodu Pitcairnia se budeme muset smířit s faktem, že tyto rostliny asi nikdy příliš neproniknou do lidských příbytků a sbírkových skleníků. Zůstanou vždy pouze exotickým zpestřením velmi úzce specializovaných kolekcí – a to nejen pro svou nepříjemnou „pichlavost“, ale i díky nevelkým estetickým hodnotám rostlin v mimokvětním období. „Brzdou“ však může být i relativně vysoká pěstitelská náročnost epifytních pitkairnií.

Pokud se nám podaří získat čerstvě oddělenou pacibulku (nebo lépe hned celý jejich trsek) některé z epifytních pitkairnií, musíme být při uvykání rostlin na nové podmínky velmi obezřetní. Rostliny sice budí dojem velké „tvrdosti“, ve skutečnosti jsou mimořádně citlivé a zvláště jejich růstové středy (a také jemné a snadno poranitelné kořeny) nezvykle snadno podléhají hnilobám. Bakteriální napadení a následné hnití způsobuje nejen přílišné chladné mokro či málo pohyblivý vlhký vzduch, ale dokonce i příliš vysoké teploty - způsobené třeba neopatrným uložením obnažených hnědých pacibulí na přímém slunci.

Získanou odnož či sběrovou rostlinu nebudeme z uvedených důvodů ihned montovat na závěsnou podložku. Oddělek nejprve necháme několik dní ležet v polostínu vlhkého, ale dobře větraného skleníku a až poté jej zasadíme do květináče naplněného velmi lehkým a vzdušným substrátem (směs rašeliny, kokosového koiru a perlitu). Rostlině umožníme kvalitně zakořenit a rozrůst se. Teprve pak ji vyvážeme na silnější plát borové či korkové kůry (nejlépe zjara v době počátku rašení nových listů a kořenů). Pokud je kořenový bal malý, nezapomeneme pod něj vložit pořádnou hrst rašelinného substrátu. Nakonec vše řádně „dotěsníme“ mechem rašeliníkem (rod Sphagnum).

Epifytním pitkairniím nabídneme mírně zastíněné místo v pravidelně roseném chladnějším skleníku či vitríně a velmi dobrou ventilaci. Dobře aklimatizované rostliny se hodí i pro velmi světlou volnou bytovou kulturu. Jakmile začnou rostlinám na podzim žloutnout listy, začneme postupně omezovat dodávky vody. Ideální je, pokud pitkairnie zůstanou v zimě úplně bez listů. V takovém případě můžeme snížit teplotu až na 15-18°C a rosit jen opravdu „symbolicky“ (cca 1x za 2-4 týdny a to jen za slunných dnů!). Normální zálivku obnovíme koncem ledna v době, kdy se na trsech objeví květenství a následné špičky prvních zelených lístků. Kvetení každopádně nastane jen tehdy, budou-li mít rostliny v předchozím létě dostatek světla a prodělají-li v zimě opravdu razantní klidovou pauzu. Množíme vegetativní cestou – tedy dělením větších trsů. Výsevy semen jsou sice možné, jde však o velmi zdlouhavou a nespolehlivou záležitost.

Autor: Zdenek Ježek